Ve Stínadlech, tajuplné městské čtvrti, panovaly mezi chlapci jednotlivých ulic ustavičně rozbroje a nepřátelství. Boje mezi nimi byly na denním pořádku, rány padaly vždy na obou stranách . Pojmy „přátelství“, „čestnost“ a „mír“ byly většině tamních chlapců neznámy. Za jedné bitky, horší a ostřejší než všechny předchozí, vydal se Bert Komour, vedoucí jedné skupiny, k nepřátelské skupině, aby ji požádal o zastavení boje. Na cestě však byl zasažen kamenem do hlavy. Rána se znečistila a Bert za několik dní zemřel.
Chlapci ve Stínadlech rázem vystřízlivěli ze svého hněvu. Ustáli v bojích a ústy moudrého a šlechetného chlapce, Vojtěcha Vonta, prohlásili, že budou po věčné časy mezi sebou žít jen ve vzájemné úctě, přátelství a trvalém míru. Rakev Berta Komoura zasypali stínadelští chlapci žlutými kvítky, které rostly po celých Stínadlech. Aby jim připomínaly přísahu věčného míru mezi nimi připínali si je chlapci si i na klopy kabátů.
Toto je legenda o vzniku odznaku žlutého kvítku. V pozdějších dobách, kdy žluté kvítky již ve Stínadlech nebyly, začali Vontové nosit jako symbol špendlík se žlutou hlavičkou.
Žlutý kvítek se však později přenesl z klop knižních hrdinů i na obleky živých chlapců a děvčat. To když Jaroslav Foglar, jako redaktor poválečného časopisu Vpřed, zavedl odznak žlutého kvítku pro všechny čtenáře tohoto, tehdy tak oblíbeného, týdeníku, kteří souhlasili se zněním zásad jeho nositelů. Bylo to 23. září 1947 – tedy před sedmapadesáti lety, kdy se chlapci a děvčata dočetli, co tento odznáček na obleku říká:
Ten, kdo mě nosí, odmítá jakékoliv násilí, bezpráví, hrubost a nečestnost. Je naplněn dobrou vůlí pomoci každému, kdo pomoci potřebuje a touhou po míru mezi jednotlivci i mezi celky.
Zásady nošení odznaku byly shrnuty do sedmi zásad a každý lístek je symbolem jedné zásady, kterou se snaží jeho nositel dobrovolně dodržovat a plnit.
V následujících měsících redakce Vpředu rozeslala na 60 000 odznáčků žlutého kvítku.
Žlutý kvítek žije do dnešních dnů, kdy jeho zásady stále více nabívají na aktuálnosti.
